V Postupimská dohodě ze srpna 1945 rozhodli vítězní spojenci o přesídlení německého obyvatelstva z Československa, Polska, Maďarska. Diplomatickou cestou nám své rozhodnutí sdělili a my jsme týmž způsobem souhlasně odpověděli. Celý proces přesídlení (transferu, odsunu) řídila a kontrolovala Spojenecká kontrolní rada. V souladu s jejími ustanoveními jsme přesídlili Němce z Československa a od jejích představitelů jsme získali velké uznání a pochvalu.

Brzy po skončení postupimského jednání spojenců se v německé terminologii objevil pojem vyhnání. Ten neustále Němci opakovali a dodnes na něm rajtují a snaží se, abychom ho převzali. K termínu „vyhnání a „přesídlení“ se stručně a jasně vyjádřil jeden z našich největších znalců mezinárodního práva, prof. JUDr. M. Potočný, DrSc.:

"Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že "vyhnání" nemá nic společného s transferem. Institut přesídleni předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je–Ii provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy." (Sborník: Prof. JUDr. M. Potočný, DrSc.:Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, str. 18)

Z uvedené citace je naprosto zřejmé, že německý termín „vyhnání“ je z hlediska mezinárodního práva neudržitelný. A nyní Němci přicházejí s tvrzením, že vyhoštění německého obyvatelstva bylo trestné. Nebudeme se dále zabývat jejich novým termínem, ale přejdeme rovnou k předběžnému hodnocení celého tvrzení, že vyhoštění po 2. světové válce bylo trestné. Musíme si uvědomit, že neznáme ani odpověď na otázku, zda současné Německo se domnívá, že jeho trestnost trvá i dodnes.

O přesídlení německého obyvatelstva rozhodli vítězní spojenci. Německo v Postupimi zastoupeno nebylo. Tehdy nemělo svou vlastní vládu. Bylo poraženým státem a na jeho území vykonávali spojenci svrchovanou moc. V Postupimi jednali i jménem Německa a zavazovali ho svými rozhodnutími. Pokud Německo chce tvrdit, že vyhoštění německého obyvatelstva bylo trestné, pak jde opět, jak jsme přesvědčeni, o jeden ze způsobů, jak přepisovat dějiny, samozřejmě ve prospěch Německa.

A bylo–li vyhoštění Němců trestné, proč s tímto hodnocením přicházejí až po desítkách let po skončení války a následném spojeneckém rozhodnutí v Postupimi? Je–li nějaké jednání skutečně trestným činem v mezinárodním právu, pak musí být i subjekty, které tento trestný čin spáchaly. Jelikož vítězné mocnosti o přesídlení Němců rozhodly, jde o USA, Velkou Británii a SSSR, měli by je Němci hnát k odpovědnosti. Jestliže však tento krok neudělají anebo v něm neuspějí, pak by ti Němci, kteří tvrdí, že vyhoštění po 2. světové válce bylo trestné, měli být sami hnáni k trestněprávní odpovědnosti. Jen tak lze zabránit další destabilizaci v Evropě.

Snad zbývá ještě jedna důležitá skutečnost. O přesídlení německého obyvatelstva rozhodli spojenci na základě svých zkušeností, které udělali s německými menšinami na začátku druhé světové války a v jejím průběhu. Německé minority se ve velké většině znacizovaly a aktivně podporovaly hitlerovskou Třetí říši, a to i proti bývalým svým dřívějším spoluobčanům. Tak tomu bylo v Československu, Polsku a jinde. Proto německé obyvatelstvo mělo být přesídleno, aby případně někdy v budoucnosti nemohlo destabilizovat státy, v nichž by žilo, a sehrát podobnou úlohu jako v minulosti.

Když německé obyvatelstvo mělo zůstat v původních sídlech, jak se autoři tvrzení, že vyhoštění bylo trestné, zřejmě domnívají, jaké sankce měly následovat proti velezrádným a jiným trestněprávním aktivitám mnohých z nich? I další otázky si můžeme klást. Ale dříve, než je nastolíme, bylo by vhodnější počkat, jak německá strana blíže vyloží svou tezi, že vyhoštění po 2. světové válce bylo trestné a jaké další kroky v tom směru udělá. Proto naše výše uvedená stanoviska lze považovat pouze za předběžná.